Víkend v Radstadtských Taurách
Po delší odmlce jsme naplánovali opět výlet do hor... vzhledem k našemu společnému kašli a Honzovým antibiotikům to měl být odpočinkový výlet, nicméně člověk míní a hory mění :o))) Původně jsme chtěli vyrazit do Totes Gebirge, ale správcová z chaty Pühringer Hütte, kde jsme chtěli nocovat ze soboty na neděli, rezolutně odmítla ubytovat společně s námi i Ajšu. Prý psa klidně můžeme mít s sebou, ale bude spát venku před chatou... no možná v botárně, ale na pokoj v žádném případě... no nic vzhledem k mému exkluzivnímu kašli, jsem zavrhla možnost spát s Ajšulí před chatou. A nechat Ajšu přes noc samotnou uvázanou před chatou? - no to už vůbec ne... Výsledkem následné změny plánu byla rezervace noclehu na chatě Südwienerhütte v Radstadtských Taurách. V pátek večer jsme vyrazili přes Dolní Dvořiště na naše oblíbené "přespávací" parkoviště na úpatí Totes Gebirge.
Ráno jsme po několika hodinách spánku přejeli na parkoviště u statku Gnadenalm, kde nás přivítalo stádo krav čekajících na ranní dojení. Po celkem široké cestičce jsme kolem sedmé hodiny ráno vyrazili jak jinak než nahoru... v sedle Stubhöhe jsme si dali svačinku a hned nás zaujal vrchol Strimskogel na opačné straně než směřovala naše plánovaná trasa. Ze zdánlivě krátké odbočky na vrchol byla nakonec pětihodinová cesta tam a zpátky. Začalo být celkem slušné vedro a Ajšule využívala každé louže k důkladnému ochlazení a namočení. Po návratu do sedla jsme vyrazili na vrchol Bärenstaffel. Na svazích byly zbytky sněhu a Ajša využila snad každé sněhové pole které bylo v dosahu, válela se ve sněhu, sjížděla po zádech - prostě nezmar. 
Před vrcholem Bärenstaffel jsme potkali dalšího turistu, který nás odrazoval od našeho dalšího cíle - Steinfeldspitze. Vedl tam celkem vzdušný a krásný uzounký hřebínek a pán byl přesvědčen, že to pro pejska nebude schůdné ani bezpečné. Ovšem Ajša není jen tak ledajaké psisko - pořád mám pochybnosti jestli se do chovu chodských psů nepřimotal nějaký kamzík... Ajša po něm rozhodně podědila víc než dost. Skalnatý hřebínek překonávala s lehkostí sobě vlastní a pečlivě vyměřovala všechny kroky, přičemž jí Honza raději jistil. Po dobytí vrcholu jsme se po hřebínku vrátili zpět k batohům a pokračovali přes vrcholy Spatzeck a Spirzinger k chatě Südwiener Hütte. Sluníčko neskutečně pálilo a vedro nám značně znepříjemňovalo výstup. Ajša se chladila opět na každém sněhovém políčku a příležitostně se přikrmovala sněhem. Kolem šesté hodiny odpoledne jsme dorazili na chatu, doplnili vypocené tekutiny a zdlábli každý porci špaget. Ajša zbaštila svoje granulky a v nestřeženém okamžiku vysomrovala od ostatních hostů několik ne zrovna malých kousků vepřové pečeně. Všichni tři jsme byli dost unavení, a tak jsme se ani nezúčastnili oslavy letního slunovratu s velkým ohněm a rakouskou dechovkou.
Druhý den ráno jsme ihned po snídani vyrazili na Grosser Pleisslingkeil odkud jsme pokračovali po hřebeni na další vrcholy... Už od rána bylo pekelné vedro a sluníčko mělo neuvěřitelnou sílu, což dokazovala naše následná image alá rak. Na vrcholu Hintere Grosswandspitze jsme si připomněli naší vánoční anabázi při zdolávání vedlejšího vrcholu Vordere Grosswandspitze. Na vrcholu Glockerin se už naše zásoby vody povážlivě tenčily, ale naštěstí jsme se o ně dělili jen my dva. Ajša dávala přednost zbytkům sněhu :o) Už jsem byla celkem dost upečená a tak se kondičního "výběhu" na vedlejší kopeček Predigtstuhl zúčastnili jen Honza s Ajšou. Já jsem pokračovala dál po naplánované trase s tím že mě stejně za chvíli doženou. 
Výstupová trasa na poslední vrchol Zehnerkarspitze byla ještě pod sněhem a navíc vedla ve velmi strmém svahu tak jsme přistoupili k lehké improvizaci a nepříjemná místa jsme obešli. Na vrcholu jsme dopili poslední zbytky vody, vyfotili jsme se začli hledat sestupovou cestu do vesničky Obertauern. Ta ústila do asi 4 metrového komínku, který jsme slezli celkemv pohodě i s Ajšou... ovšem to co následovalo za ním nám na radosti rozhodně nepřidalo... jediná cesta do vesnice začínala vvelmi prudkým sněhovým svahem. Sice to bylo s celkem pohodovým "dojezdem" bez větších skal, ale nic do čeho by člověk s radostí nalezl bez maček, lana a cepínu... Protože jsme měli naplánovanou pohodovou procházku, tak jsme všechno horolezecké haraburdí kromě helem nechali doma. V okolí vrcholu jsme našli nějaké zbytečky ocelového lana (asi 5m) a jednu skobu. Zkusili jsme do svahu nalézt, ale sníh byl ve stínu tak tvrdý, že snaha o vykopání alespoň provizorních stupů byla víceméně k ničemu. Takže jsme znovu zaimprovizovali a hledali jinou sestupovou cestu. Možností bylo méně než málo nakonec nám nezbylo než sestupovat do doliny na opačnou stranu než byla vesnice Obertauern. Sestup byl dokonale ubíjející, nikde nevedla žádná cesta, a tak jsme se prodírali klečí, obcházeli skalky a přitom se snažili udržet směr, který jsme si určili kousek pod vrcholem, protože pak už nic kromě kleče vidět nebylo. 
Po nekonečném boji s klečí jsme dorazili na idylický palouček s potokem (jako v pohádce) kde jsme asi půl hodinky jen seděli a pili vodu. Kousek od potůčku byla konečně cestička, po které jsme potom ještě hodně dlouho sestupovali do údolí a tím pak dál až tam kde ústilo na silnici vedoucí do Oberatauern. Cesta se nám tímto výletem natáhla asi o 4 hodiny a to jsme byli asi 20 kilometrů od našeho auta... Honza se s Ajšou usadil na kraji cesty a já šla na stopa, abych se dostala k autu a dojela pro ně. Silně totiž pochybuju, že by nás sebeochotnější řidič vzal do auta - 2 podivná individua s batohama a psem, který se stihl ještě náležitě upravit bahenní lázní... Měla jsem víc než kliku, protože hned druhé auto, na které jsem mávla, mi zastavilo. Dovezli mě až k autu, tak jsem akorát zula pohorky a jela za Honzou a Ajšulí. Domů jsme dorazili ve velmi pozdních nočních hodinách (nebo velmi brzkých ranních?), a tak jsem ráno stráááášně záviděla Honzovi, že může občas pracovat z domova...
Na další fotečky se můžete mrknout na http://efka1.rajce.idnes.cz/Vikend_v_Radstadtskych_Taurach/
