Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stubaiské Alpy

16. 8. 2008

ObrazekV pátek jsme autem vyrazili do Stubaiských Alp... já-Efka, Honza, zůřivá horopsina Ajšodlak a kamarádi Lucka a Martin. Cesta na západ Rakouska byla nekonečná, ale po půlnoci jsme za nepříjemného deště dorazili na parkoviště u lanovky Mutterberg. Kluci se spacáky zabrali lavičky v autobusové zastávce a já s Luckou a Ajšou jsme přespaly v autě. Druhý den ráno jsme zabalili věci a vyrazili první lanovkou nahoru k chatě Dresdnerhütte. Počasí bylo hnusné - mlha a mraky všude kolem nás výhledy žádné. U chaty jsme vystoupili a odložili věci, které nebyly potřeba na výstup. Lanovkou jsme se vyvezli až do sedla Schaufeljoch ve výšce přes 3000m n. m. Všude leželo kolem 20 cm nového sněhu, takže podmínky byly spíš zimní a prošláplá stopa se nekonala. Viditelnost byla špatná, ale v GPS jsme měli uložené body naší plánované trasy, takže nehrozilo, že někde zabloudíme. Tento názor ale nesdíleli páni z obsluhy lanovek, kteří nás po chvíli dojeli s rolbou a snažili se nám tenhle výlet vymluvit, ale my jsme se nedali... Nejdřív jsme sestoupili po ledovci do kamenité dolinky a pak jsme hledali cestu dalším ledovcem vzhůru. Šlo to pomalu a přetrvávající oblačnost všude kolem nás nám to rozhodně neusnadňovala. V sedle Pfaffensattel se konečně mraky trochu roztrhaly a před námi se vyloupl nádherný vrchol Zuckerhütl. Při přechodu horní části ledovce Sulzenauferner do nás už solidně pražilo sluníčko, a tak jsme odkládali přebytečné vrstvy oblečení a kochali se okolními vrcholy vystupujícími z mraků pod námi. V sedle Pfaffenjoch jsem nechala, batoh aby se mi šlo rychleji a pokračovali jsme na vrchol nejdřív po širokém sněhovém hřebínku a pak po příkřejší bohatě vysněžené skále. Na vrcholu jsme posvačili, udělali pár "povinných" fotek a spěchali dolů. Bylo nám jasné, že náš návrat bude z těch pozdějších, a tak jsme ze sedla volali na chatu, že jsme v pořádku, ale dorazíme asi dost pozdě. Po dalším pokračování cesty bylo jasné, že naše zpoždění bude daleko větší. Ledovec Sulzenauferner, po jehož okraji jsme sestupovali, byl né nepodobný cedníku, a tak se Honza, který šel první, témeř při každém druhém kroku propadal do trhlin. Díky tomu byl náš postup neskutečně pomalý. Propadali jsme se všichni, ale naše lanové družstvo bylo celkem sehrané, a tak jsme navštěvovali trhliny jen spodní polovinou těla. Propadla se i Ajša, stejně jako my všichni byla navázaná na laně na postroji, takže byla v mžiku zpátky nahoře. Ve spodní části ledovce nás zastavila obrovská nezasněžená trhlina která nešla obejít ani přeskočit, jediná možnost bylo přelezení toho úseku po skále u okraje ledovce. Nakonec jsme i slaňovali. Ajša svou slaňovací premiéru zvládla překvapivě klidně a bez hnutí visela v postroji, než jsme slanily opět na ledovec. Po nás sjeli dolů i ostatní a po nezbytném navázání se na lano jsme pokračovali dál... Zbytek cesty už byl jen otravný a ubíjející - klopýtání po ledovci pokrytém kameny a sutí. Se setměním jsme opustili ledovec a pěšinkou v suti a skalách vystoupili do sedla Peiljoch - za kopcem zrovna vycházel měsíc a magicky osvětloval obrovské množství kamenných mužíků v sedle. Za svitu čelovek jsme ze sedla sestupovali k chatě, která svítila v dálce. Dorazili jsme kolem 22:15 a k našemu překvapení na nás počkalo nejen pivo ale i výborný guláš. No a nad talířem toho gulášku jsme se od chataře dozvěděli, že cesta přes ledovec Sulzenauferner se už pár let nepoužívá, protože ledovec se hodně změnil a je teď velmi nebezpečný kvůli velkému množství trhlin... V naší mapě, koupené týden před odjezdem, ale ještě byla tahle cesta vyznačená...