Speciální výstava chodských psů a bonitace v Jeseníku
Že tahle víkendovka nebude žádný med, jsem věděla už dlouho, ale že to až tak pěkně začne to jsem netušila.
V pátek jsme vyrazili brzo z práce abysme vyrazili do Jeseníku co nejdřív... Monika byla jak vánoční stromeček - přes rameno obrovskou tašku a v obou rukách vodítka s hafíkama. Lucky a Monty na takové akci přece nesměli chybět a taky se patřičně těšili! V metru jsem ke své hrůze zjistila, že klíče od bytu zůstaly v práci... hmmm... tak ještě jednou - kdo to nemá v hlavě, musí to mít v nohách. Na druhý pokus jsme teda dorazily k nám domů - do auta jsme kromě kluků naložili i Ajšuli a vyrazily směr Jeseník. Cesta probíhala víceméně podle plánu - skoro jsme nebloudily, ale i tak nám to trvalo pekelně dlouho. Večer jsme dorazili do autokempu Bobrovník a ubytovali se v chatce společně se Zuzkou a Ivanem Dortovými a jejich desetiměsíčním pejskem Bastorem s Kamenické rokle. Na chvíli jsme zapadli do hospůdky, kde se to choďáky jen hemžilo... ve výhodě byla Monča, která své psy bezpečně poznala i letmým pohledem. Já jsem to měla těžší a několikrát jsem si Ajšuli spletla s Arčou (Ariele od Heřmanského hrádku). První noc byla celkem divoká. Ajša i Lucky se rozhodli, že v autě neměli moc možnosti k blbnutí, tak si to chtěli vynahradit v chatce... Prostor pro psí hry tam opravdu nebyl a dalo nám celkem dost práce, než jsme jim to vysvětlily.
V sobotu se konala speciální výstava chodských psů a měla to být Ajšina (a vlastně i moje výstavní premiéra). Nervy jsem měla na pochodu, ale nějak jsme to zvládly. Jela jsem tam s tím že budem rádi za VD a kdyby ne tak z déčka se taky nezblázním... Ajša byla celkem v pohodě, jen bylo znát, že už je krapet unavená (přece jen v noci asi vůbec nespala jak vymýšlela ptákoviny). Nakonec z toho bylo VD4 s následujícím posudkem:
1,5 letá fena, std formátu, std úhlení, srst není ve výstavní kondici, znaky střední sytosti, na hlavě a hrudi pouze naznačeny, užší hrudník, std. pohyb, výborně předvedená.
Počasí nám moc nepřálo a během výstavy několikrát celkem kvalitně zapršelo. Jakmile jsme odvystavovaly vyrazily jsme s Monikou a psiskama na jídlo do restaurace Koliba. No tenhle zážitek byl teda opravdu nezapomenutelný... Obsluha byla úděsně pomalá - čekáním na polívku a topinky jsme tam strávily asi 2 hodiny. A aby toho nebylo málo, snažil se nás tam sbalit jeden přiopilý chlap a jako záminku si vybral Moničina bílého ovčáka Luckyho, který z pozornosti cizích lidí zrovna nadšen není. Jídlo bylo sice moc dobré, ale jakmile se nám podařilo zaplatit, s úlevou jsme prchaly pryč... V kempu jsme zdlábly ještě večeři a padli vyčerpaně do postelí - na oslavy výsledků jsem fakt neměla energii. Ajšuli jsem v zájmu dobrého spánku zavřela na noc do auta... Toto opatření se ukázalo jako úžasný nápad, protože jsem v neděli ráno vstávala celkem odpočatá s výrazně menšími pytlíky a kruhy pod očima než v sobotu :o)
V neděli nás čekala bonitace, nejdřív mi Ajšuli změřili. Oproti měření na svodu a dvou oficiálních měřeních na závodech agility měla o 1 cm méně, tudíž 49cm. Poté co rozhodčí zjistila, že má Ajša zubů plnou hubu, jsme se přesunuly na testování povah. Nárazový zvuk se vyráběl PETlahví s kamínky a Ajše se moc líbil (asi jí to připomínalo chrastění granulí v odměrce. Když jsme konečně přišly na řadu byla Ajša tak nažhavená, že mi po vyndání míčku z kapsy málem skočila do úsměvu. Konečně nějaká legrace! Úprk za míčkem a úprk s míčkem v hubě k paničce si fakt užívala, stejně jako průchod skupinkou (jůůů takových kamarádů!), psa ve skupině oblízla a šly jsme na další posuzování. To už nedopadlo tak slavně - vytkli nám spoustu věcí, ale co... přece nemůžu po někom chtít, aby po několika okamžicích zjistil, že je Ajša opravdu tak úžasná jak jí vidím já :o) Získaly jsme následující bonitační kód:
A2 (standard malý, f 49), K2 (středně hnědé oči), O3 (bedra klenutá), P3 (záď spáditější), U1 (std, znaky málo výrazné), W 2,3,4 (středně syté znaky, černě prokvetlé, černá na zadní končetině).
Hned po bonitaci jsme vyrazily s Monikou a psiskama na výlet na nedaleký kopec Smrk (1115m n.m.). Cestou na vrchol jsme se občerstvily v úžasném samoobslužném "Lesním baru", http://lesnibar.wordpress.com/. Lucky s Ajšou si užívali posledních zbytků sněhu...
Protože věci mají často tendenci pokračovat tak jak začaly, zjistila jsem po návratu k autu že džíny do kterých jsem se chtěla převléct ze zablácených kalhot zůstaly v chatičce v kempu. Když jsme se tam vrátily už tam ale nebyly a večer mi přišel mail od Zuzky že mi je pošle poštou... s tou mojí sklerózou už musím něco dělat... Psiska byla po celém to víkendu a výletu tak unavená, že jsme o nich cestou autem vůbec nevěděly. Vytuhli všichni tři a spinkali spokojeně až do Prahy.